Napsal jsem několik veršů. Jsou to verše, které nic nezmění. Verše,
které jsem napsal prostě jen tak. Chvíli jsem si možná myslel, že mají
nějakou moc. Že s jejich pomocí se mi povede udělat věci jinými. Pak
jsem však pochopil, že nejsou nic. Jsou jen záznamy obrazů, které mi
přišly na mysl. Jsou pouze vyjádřením toho, co jsem si představoval.
Toho, co jsem cítil. Přemítal jsem si v hlavě různé situace.
Situace, které se staly, které se určitě stanou a které se určitě
nestanou. A tohle z toho vzešlo:
Chci zachytit tvůj letmý pohled,
a vidět svůj odraz v něm.
Chci uslyšet ta němá slova,
a zjistit, kdo vlastně jsem.
O čem přemýšlíš, když večer usínáš?
Na co pomyslíš, když ráno oči otvíráš?
Vše po čem toužíš já chtěl bych ti dát,
jen když mi dovolíš tě tajně milovat.
Měsícem ozářená pláň,
každá chvíle s tebou,
stačí si vzpomenout naň,
v hlavě jí nosím s sebou.
Za probuzení ti vděčím,
z choroby jsem vyléčen.
Teď nejsem omezen ničím,
nepoutám své tělo na zem.
Chtěl bych tě namalovat,
všemi barvami světa.
Musím tě obdivovat,
a na to nestačí jediná věta.
Snažím se užívat různých obratů,
abych pojmenoval věci tobě známé.
Snažím se vyvarovat nečekaných zvratů,
a přijmout věci, které jsou dané.
Rád bych ti ukázal věci nové,
něco, co ještě neznáš,
ale stále se divím dokonalosti tvé,
vždyť tolik velkých darů máš.
Protože myslím, že nic nesvedu,
přesto doufám v tvou pozornost.
Ale nemyslím, že něco změní se,
už nestačí jen tvá přítomnost.
Rád bych tě ve smutku povzbudil,
rozjasnil tvé skleslé líce,
však nemohu než litovat,
že tehdy nepomohl jsem více.
Chtěl bych se omluvit,
že jsem tak nesvůj v tvojí blízkosti.
Nemohu promluvit,
a když už, tak plácám blbosti!
Prosím tě odpusť,
mé hrubé a neohrabané řeči,
jen víc už nedopusť,
abych ti říkal bolestivé věci.
Prosil jsem Boha o náznak,
jak svůj život hrát.
Nečekám již déle na zázrak,
říkám jen “buď vůle tvá”.
Každou vteřinu se myšlenky mé vrací,
a já je nedovedu dále ovládat.
Pod tíhou touhy a představ se potácí,
a já začínám pomalu padat.
Udělej mě šťastného.
Nevíš jak?
Jen užívej si dne svého,
a já budu rád.
Co bys ráda viděla?
Hory, města, či malířů um?
Pověz, co bys ráda slyšela?
Ptáky, hudbu či řeky šum?
Řekni, k čemu bys ráda voněla?
A já vše ti natrhám!
No tak promluv! Co bys chtěla?
A já donesu ti to k nohám.
Možná (když ne nic jiného) mi tyto verše alespoň pomohou, abych
nezapomněl. Stejně jako tato, zhruba rok stará báseň, kterou bych tu také
rád napsal. Chtěl bych, aby sloužila také trochu jako vysvětlení. Sice
chabé, ale asi to nejlepší jaké mohu podat. Je z ní snad jasně
patrno pár věcí…
Když oči tvé, se na mě dívají
a krása tvá se v nich odráží,
po mých tvářích slzy stékají
ta krutá realita mě zaráží.
Uvědomuji si tu hrůzu,
že nechceš abychom byli spolu,
já však mám novou múzu
a tak usedám k psacímu stolu.
Některé věci se nedají vrátit
a nejspíš by ani neměly,
ale hromadu věcí dovedem zvrátit,
i když jsme už zapomněli.
Svět se zmenšil na tebe,
na nic jiného už nemyslím,
ale vždy u srdce mě zazebe,
když vzpomenu, jak jsem vše pokazil.
Řekl jsem, co jsem říkat neměl,
a tebe tím poranil,
kdybych to všechno tenkrát věděl,
nebýval bych tě tak rozhodil.
“Nechtěl jsem udělat tu samou věc. Bojím se, že by to dopadlo
stejně. Možná si na tu chvíli, kterou mám na mysli, ani nevzpomeneš. Je
to normální. Často kladu důraz na věci, které se jiným lidem zdají
nepodstatné. Myslím však, že víš o čem je řeč. Všiml jsem si,
že chceš abych ti to řekl. A čím více nad tím přemýšlím, tím
méně chápu, proč jsem to vlastně neudělal…”